Marie Hlaváčková je psycholožka z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny. 

Jaké jsou podle Vás nejčastější chyby, kterých se rodiče při komunikaci s puberťáky dopouštějí?

My rodiče jsme hodně nastavení na to, abychom řešili. Ale puberťáci hodně potřebují mít možnost, abychom je vyslechli a nenabízeli hned svoje řešení. Pro ně totiž naše řešení může být úplně nešikovné nebo nepřijatelné a začnou mít pocit, že jim nerozumíme. Tím spíš, pokud své řešení nabízíme z pozice zkušené autority, proti které puberta přirozeně brojí. To, co od nás potřebují, je, abychom jim pomohli se v situaci vyznat, uvolnit emoce a řešení si najít podle svého. Můžeme se jich i ptát – co ode mě teď potřebuješ? Chceš poradit nebo to potřebuješ vyřešit sám?

Na co si mají rodiče dát pozor, když chtějí, aby jim jejich dospívající dítě důvěřovalo?

K tomu, aby teenageři měli chuť s námi trávit a čas a komunikovat, je třeba, abychom projevili opravdový zájem o „jejich svět“. Ne pouze „co škola?“ ale zájem o to, co je baví, čím žijí a s respektem přijímat, že mohou mít odlišný pohled na svět, než máme my.  Je pro ně důležité cítit, že je vnímáme jako partnery, ne jako malé děti. Podle mého názoru je třeba uznat dětem právo na emoce, které prožívají. Je potřeba, abychom si my rodiče v hlavě oddělili  to,  co dítě cítí, od toho, jak jedná. Emoce je přirozená reakce – pokud třeba „mlátí dveřmi“, tak se pravděpodobně kvůli něčemu zlobí, může cítit frustraci, strach, napětí. To je něco, co vzniká přirozeně a je v pořádku, že tento pocit přijde. Dítě má právo na uznání – „chápu, že se teď zlobíš“. Zároveň se ale můžeme vymezit vůči jednání, které následuje – „chápu, že se teď zlobíš, ale nemůžeš kvůli tomu na mě sprostě křičet“.

Zároveň moc doporučuji rodičům pokusit se udržovat si určitý nadhled – bojování proti autoritám, hledání vlastní cesty a velká emocionalita je něco, co k pubertě patří a je normální, když to dítě prožívá. Pomáhá nebrat si jejich kritiku osobně a nabídnout prostor k tomu, aby sami řekli, co potřebují.

Jaký je rozdíl mezi výchovou v dětství a v období dospívání – co se v přístupu rodičů musí změnit?

Rozdíl vnímám v tom, jak se postupně uvolňuje rodičovská kontrola a roste míra možnosti volby – svobody dítěte. U menších dětí držíme pravidla více zkrátka, protože dítě ještě spoustu věcí samo nedomyslí a zodpovědnost za něj máme my. Období puberty je právě o tom, že se učíme zodpovědnost předávat dětem a ony se ji učí přijímat a pracovat s ní. Je dobré začít u věcí, které nejsou fatální pro jejich budoucnost – např. v oblasti péče o sebe, výběru oblečení, určité finanční částky, se kterou si může hospodařit samostatně atd.

Jak by měl rodič reagovat, když má pocit, že s ním dítě o důležitých věcech vůbec nemluví?

Je přirozené, že v pubertě se rodiče v té hierarchii komunikace „propadnou“ za vrstevníky. Takže částečně je to opět normální a v pořádku. To, co ale rodič udělat může, je nabídka – může být k dispozici, když bude dítě chtít anebo potřebovat něco sdílet. Děti si k těmto rozhovorům často volí ne úplně šikovné chvíle – dlouho váhají, než se s něčím přijdou a nám se pak v tu chvíli nemusí povídání hodit. Moc doporučuji pokusit se v těchto případech vyhovět, nebo se domluvit, kdy si spolu promluvíme. Může se totiž stát, že když dítě odbydeme, že „teď nemáme čas“, tak už znovu nepřijde. A opět platí – ne ihned řešit – ale být tam pro něj v tom, co to dítě aktuálně potřebuje (poplakat si, zanadávat si, potvrdit, že vypadá dobře…).

Je také dobré, když rodič své dítě zná a ví, co má rádo, co mu dělá dobře – jaký je jeho „jazyk lásky“. A tímto způsobem se může snažit dát dítěti najevo, že o něj stále stojí a je tu pro něj.

Co pomáhá udržet zdravé hranice a zároveň vztah založený na respektu?

Budu se asi opakovat, ale z mého pohledu pomáhá otevřená komunikace a snaha o partnerský přístup. To neznamená teenagerům vše dovolit, ale snažit se o domluvu – vysvětlit svůj postoj, zeptat se na jeho názor, uznat i jeho pohled na situaci, hledat kompromisní řešení. Někdy pomáhá také domluva konkrétní doby, po kterou platí současné pravidlo (dohoda), je možné se po čase k situaci vrátit a znovu ji vyhodnotit.

Na závěr – jaké tři věty by podle Vás měl každý rodič puberťáka nosit v hlavě jako mantru?

1. 1. Moje dítě je v pubertě, to, že mě vytáčí/pokouší je v pořádku. Jsme na jedné lodi, není cílem jít proti sobě, ale hledat společné řešení.
   2. Je dobré být mu k dispozici, naslouchat, nenabízet okamžité řešení.
   3. Je v pořádku, že posouvá hranice, protože se učí vlastní zodpovědnosti. Je dobré se o pravidlech společně dohodnout, nenařizovat z pozice autority.

A ještě závěrem – oceňuj ho, posiluj jeho sebedůvěru a pocit vlastní hodnoty. A oceňuj i sebe, protože život s puberťákem může přinášet náročné situace!